Létáme jen díky technice


Jak dlouho jenom záviděli naši předci ptákům jejich schopnost létat! Dívali se na ně zdola, ale to bylo asi tak všechno, co mohli dělat. Žádné mávání rukama nepomáhalo, a kdo se vrhnul někde ze skály v naději, že se proletí, sice chvíli skutečně letěl, ale pak následoval tvrdý pád, po kterém už se k nebi vznášela jen jeho duše, pokud v to věříme.

Ale když má někdo skutečnou touhu, nedá si pokoj, dokud nedosáhne svého. A lidstvo takovou touhu mělo. A tak se dopracovalo až k dnešní situaci, kdy už může létat kdokoliv z nás. Byť samozřejmě ne jen tak sám o sobě.

Ale než jsme se dostali do dnešního stavu, kdy si může jednoduše kdokoliv koupit letenku a doplout vzduchem klidně až na druhý konec světa, případně kdy si může někdo zajistit dovednosti i povolení létat sám, utekla spousta času. A během tohoto času se musela odehrát celá řada pokusů, z nichž byla většina pochopitelně neúspěšná, často i s tragickými následky.

Lidé se tak naučili využívat k letu balony a vzducholodě. Chtělo to jenom odhalit princip, na kterém by tyto měly fungovat, a relativně snadno onen nápad realizovat. Ale to mělo k našim dnešním možnostem ještě hodně daleko. Bylo to pomalé, nebezpečné, nedalo se to moc řídit, a tak to chtělo zkoumat dál.

Jak čas plynul, stala se z primitivních, aerodynamicky neúčinných a obvykle i malých a příliš početných křídel křídla, která nadnášejí moderní letadla. Z primitivních kabin, jež měly daleko i k aerodynamickému tvaru, se staly trupy dnešních letounů, jednoduché a nevýkonné motory byly nahrazeny těmi, jež dokážou utáhnout i přímo neskutečnou zátěž. Vyvinuly se a zdokonalily i podvozky, i vybavení kokpitů, ke slovu přišla hydraulika i další důmyslná udělátka.

A dnes tedy máme i letadla pohybující se nadzvukovou rychlostí v nepředstavitelných výškách, kam nedolétne žádný z ptáků, jimž jsme záviděli. A přitom jsme statisticky zároveň na nejbezpečnějším místě světa.